barell

Nový film Paula Thomase Andersona je zasazen do poválečného Londýna a vypráví příběh uznávaného návrháře Reynoldse Woodcocka (Daniel Day-Lewis). Reynolds je plně oddaný práci, dodržuje své rituály a obklopuje se lidmi, kteří ho inspirují. Jakmile ho ale vyrušují či je mu jejich přítomnost nepříjemná, musí ihned pryč. Kolem něj se neustále nachází množství krásných žen, nemá ale manželku či stálou přítelkyni. K ženám se chová spíše jako ke krejčovským pannám. Jedinou blízkou osobou mu je sestra Cyril (Lesley Manville), se kterou žije a která se stará o chod jejich podniku. Jednoho dne se kavárně seznámí se stydlivou servírkou Almou (Vicky Krieps). Už po během jejich prvního rozhovoru je nám jasné, že Alma nebude jen další přechodnou ženou v Reynoldsově životě.

Film nabízí zajímavou studii milostného vztahu, i přesto, že k během něj nedojde k výraznému vývoji postav. Alma a Reynolds jsou povahově velmi odlišní. Jejich vztah je už na první pohled nezdravý a destruktivní. Na druhou stranu se ale oba velmi milují a nemohou bez sebe žít. Neustále spolu soupeří. Tužby toho druhého je ničí, ale přesto je to pro ně lepší volba, než být bez sebe. Důležitou součást tohoto filmu tvoří jídlo a stolování. Myslím, že pokud by se z něj vystříhaly scény, kde postavy jí, pořád by to byla velmi zajímavá podívaná. Většina zásadních věcí se totiž děje právě při jídle. Ať už se jedná o první seznámení Reynoldse a Almy, snídaně U Woodcockových, při kterých si Reynolds stěžuje na neustálé vyrušování od práce a mnoho dalších. Jak sám Reynolds pořád říká, je hladový. I přes neobvykle velké porce, je stále velmi štíhlý. To si můžeme vyložit různě. Jedno je ale jasné, má velký apetit, co se týče jídla i všeho ostatního.

Andersonova režie v sobě mísí prvky Hitcocka a Kubricka. Skvěle buduje napětí a momenty je až nepříjemné sledovat, jakým směrem se děj vyvíjí a jak se postavy chovají. Hraje si s  očekáváními a boří je. Místy se objevuje černý humor, kdy nevíte jestli se máte smát nebo brečet, a tak jen tiše čekáte, co přijde dál. Skvělý soundtrack Johnnyho Greenwooda vyplňuje téměř všechny scény a další jsou provázeny variacemi vážné hudby. Jen málo scén je tichých, a tím jsou výraznější. Hudba tak akorát dodává napětí a místy poskytuje dočasné vydechnutí.

Vizuálně je film velmi krásný. Nutno zmínit kostýmy. Daniel Day-Lewis podává jako vždy úžasný výkon a jeho práce s hlasem je úctyhodná. Vicky Krieps a Lesley Manville jsou obě také výtečné.

Co dál napsat? Film si 6 oscarových nominací jistě zaslouží, tak jen doufám, že některé z nich promění ve zlaté sošky.

Už od začátku listopadu běží v kinech poměrně očekávaný film Milada. Měl celkem velkou reklamu a myslím si, že téma nadchne každého Čecha, protože téma Milada Horáková je pro nás hodně zajímavé, je to velmi silná osobnost, která si zaslouží náš obdiv a kdo by o ní nechtěl vědět něco víc?

Navíc film není primárně točený pro Českou republiku, ale do okolních zemí a to na první pohled zvyšuje prestiž filmu, že byl původně natočen v angličtině a až pak se předaboval do češtiny. Připomíná to film Anthropoid – také o hrdinném skutku Čechů natočený cizinci pro cizince. (I když Miladu točil český režisér, dlouho žijící v Americe.)

Přes všechny tyto klady se kterými se člověk odhodlá jít do kina, přijde neúnosné zklamání. Film má na jednu stranu informovat svět o tom, kdo to byl Milada Horáková, co dělala, proč to dělala a jak moc hrdinský byl její skutek, ale místo toho přichází tak asi hodinu nepochopení. První hodina filmu se totiž odehrává ve střípcích, v krátkých scénách, které se velmi rychle střídají a pro jejich pochopení byste nejdřív museli nastudovat její životopis nebo aspoň hodně dobře znát dějiny, aby vám to všechno došlo. Což si trochu protiřečí s tím, že to má seznámit cizince s našimi dějinami a mělo by se počítat s tím, že neví vůbec nic.  

Mě osobně zkrátka první hodina přišla neúnosně nudná a téměř nic neříkající, kdy vám nemůže být ani hlavní postavy nijak líto, protože zkrátka netušíte moc, co se děje.

Děj se pak zpomalí, když se dostává Milada do vězení a tam film nabývá zajímavosti. Popisuje, jak jí mučili, jak se jí snažili donutit k tomu, aby se přiznala k věcem, které ani neudělala a ona se nechce dát. Mučí jí tak, že jí nenechají několik dní spát, dopřejí ji hodinu přerušovaného spánku a jde zpátky k výslechu. Ona má ve vězení spojenkyni, novinářku, s kterou se setkala již dříve a která jí zdánlivě pomáhá, ale později se dozvídáte, že donáší. Milada se nakonec uvolí k tomu, že se přizná a podepíše nějaké papíry, ale před soudem řekne, že se necítí pro to vina, známý příběh, kdy se vzepře systému. Setkává se svou rodinou těsně před smrtí, aby k trestu smrti nedošlo, se angažuje její rodina, ale i Albert Einstein, Eleaon Rooseveltová, Winston Churchil a další. Přesto je milost zamítnuta a Milada je zavražděna.  Film končí jejími dopisy, které její dcera dostává až po letech.

Co se týče hereckého obsazení hlavní herečka izraelského Ayelet Zurer je výborná a předvádí skvělý herecký výkon. Režisér přemýšlel i nad Kate Winslet. Objevují se tam i pro nás známí herci jako Vica Kerekes, Vladimír Javorský, Jiří Vyorálek, Ivana Chýlková a Aňa Geislerová. Co opravdu trhá za uši, je to že Aňa Geislerová nemá svůj hlas. Proč to tak udělali nevím, vlastně mi ten důvod je i jedno, protože tohle mi osobně vážně vadilo. Aňa patří mezi mé nejoblíbenější herečky a nevidím důvod, proč by jí měl namlouvat někdo jiný.

Přestože film nese opravdu velké téma, které je nepochybně zajímavé a inspirující a film podnítil trochu víc můj zájem o Miladu Horákovou, šlo to udělat nepochybně lépe. Ale zjistila jsem, že je to první film toho režiséra – Davida Mrnky, proto bych nebyla tak kritická. Budu doufat, že i příště si vybere nějaké jiné zajímavé téma a lépe ho zpracuje.

Rozhodla jsem se tento článek věnovat jednomu českému režisérovi, u kterého vám možná jméno nebude povědomé, ale o jeho dokumentech jste už určitě slyšeli. Rozhodla jsem se, že o něm napíšu, protože jsem se většinou víceméně náhodou dostala k promítání dvou jeho nejznámějších dokumentů a pokaždé na jeho konci následovala diskuze, tudíž mohu psát i o věcech, co si jen tak „nevygooglíte“

Jeho režisérské počiny, určitě znáte už jen proto, že točí, že točí Ano, šéfe! Ale rozhodně tu nemám v úmyslu rozebírat režisérskou kvalitu Ano, šéfe (i když je to stejně jeden z nejlepších pořadů, co běží v televizi, co si budeme, že jo).

Vít Klusák vystudoval režii na FAMU a s Filipem Remundou se proslavili díky filmu, který natáčeli, když školu dokončovali, ale k tomu se dostaneme.

Klusák se podílel na točení některých dílů Radiožurnálů – jako například Matrix AB (o Andreji Babišovi) nebo Svoboda pro Smetanu a další díly. V poslední době se podílí i na natáčení se Sabinou Slonkovou.

V tomto článku se chci víc zaměřit na dva jeho filmy a to Český sen, díky kterému se proslavil a Svět podle Daliborka, který se letos v létě dostal do kin.

Český sen je už přes deset let starý film, který ve své době zpracovával velmi aktuální téma, a to byla posedlost Čechů supermarkety. V té době letělo to, že celá rodina se o víkendu vydala do nákupního centra, kde trávili celý svůj den a veškerý svůj volný a společný čas. Jistě nemusím zmiňovat, že s touto zábavou jsou spojeny i veškeré akce, slevy a reklamy, co tam lidi lákali. Vít Klusák a Filip Remunda postavili pouze maketu vchodu do nového supermarketu, zaplatili si reklamní agenturu a spustili obří reklamu na neexistující supermarket s cílem nalákat, co nejvíce lidí na slavnostní otevření. Otázka na místě je rozhodně proč tohle udělali.

Dokument vám v podstatě ukazuje jeden z největších sociologických výzkumů v Evropě vůbec (v Americe by něco takového pravděpodobně zakázaly.) Film v podstatě dělá z  Čechů, které můžeme hanlivě zařadit do Čecháčků celkem dost velké idioty. Ale to pochopitelně nebyl režisérův úmysl. Šlo mu o to zachytit, jaký obrovský vliv má na člověka reklama. To jak lidé byli pohlceni supermarkety, všemi jejich vymoženostmi,obchody a nedej bože slevami. Jde o to, kolik lidí se na něco naláká jen kvůli reklamě, jen kvůli letáku, kde máte levný okurky.

Spousta lidí s tvorbou Klusáka nesouhlasí právě z toho důvodu, že dělá hrané dokumenty. Že ty lidi zesměšňuje. Možná je to svým způsobem pravda, ale nemá být smyslem umění/filmu to, abyste se nad tím zamysleli? Aby vám to něco dalo? A to mě tedy rozhodně dalo.

Jeho nejnovější film Svět podle Daliborka je film o Daliborkovi, neonacistovi, který věří v to, že je holocaust výmysl a nikdy se nestal.

Nad čím jsem po skončení filmu přemýšlela nejvíc, bylo to, jak se tohle může stát. Jak může člověk, který projde naším školním systémem, chodí denně na sociální sítě, vidí věci v televizi, v lepším případě novinách, může věřit tomu, že holocaust neexistuje. A došlo mi, že stačí vážně málo. Těch pár hodin dějepisu v osmé třídě prostě prospat, vygooglit si holocaust a uvěřit tomu prvnímu, co vám google vyplivne. (A že byste se divili, co vám najde, protože Daliborek není jediným neonacistou na světě.)

V podstatě je to podobné téma jako z Českého snu, to jak snadno jsou lidé zmanipulovatelní tím, co si najdou někde na internetu nebo co jím říká reklama. Zdá se to až nemožné možná absurdní, ale je to tak. Jde o to si uvědomit, že bychom měli být skutečně vděčni za to, že víme, to co víme. A Klusákovy dokumenty nás nemají rozesmát a zesměšnit dané osoby. Ale najít pro ně to pochopení, pochopit, že oni nemůžou za to, v jakém se ocitli prostředí, nemohou za to, že se dostali ve špatný čas ke špatným zdrojům. A tento problém se nám snaží Klusákovy filmy podat, což si myslím, že je nesmírně zajímává a důležitá věc, kterou bychom si měli uvědomit a ne rovnou tyto lidi odsoudit.